Power of Rock 1

21. listopadu 2011 v 20:14 | Ivuš |  Power of Rock
Ach bože... (k tomuhle nejde nic víc dodat) vlastně jo :D Asi bych měla říct o koho tu de. Tak jestli vás to zajímá, tak děte sem: http://hfj-bf.blogspot.com/


Vavo: "Héj chlapy, mám skvělou zprávu… Míra to dneska nakonec přecejen stihne!!" S nikym to nehlo a dál si pokračovali v činnostech.
"No ták…trochu života do toho umírání. Copak nemáte radost??"
"Ale vždyť tohle říká vždycky a pak nepříde, občas mám pocit, že sis ho jenom vymyslel, vždyť kdykoliv nahráváme, tak on svůj part dá, když sme všichni mimo město nebo tak někde…" prudil Ruschkyn…Já sem na něj vrhl jenom vražednej pohled.
"A navíc už by tu měl bejt, musíme to tu přece připravit a nazkoušet."
"Prosimtě…jako bys ho neznal, Míra to přece zvládne bez zkoušení a ještě by nám tu zatím něco rozbil…"
"No jak myslíš…" Bylo na něm vidět, že si pořád myslí svoje, ale neměl jsem čas to řešit, musel sem všem vysvětlit kde maj stát a co přesně dělat…
"Takže Mates, ty si stoupni sem…" Začal sem všechno organizovat. Nikdo mě neposlouchal a dělali přesný opak toho co jsem říkal, ale stejně sem pokračoval. Začali sme upravovat nazvučení a když bylo všechno perfektní, začali sme zkoušet jednotlivé písničky, najednou se ale ozvalo strašné skřípání a obrovská rána… Všichni sme se ohlédli a tam na zemi ležel Míra. Zakopl o kabely a všechno nám povypojoval.
"A můžem začít od znova." Hučel Mates.
"Ále tak pardón, já nerad."
"To je v pohodě, hele Míro, tak tohle je Kuřka a tohle Ruschkyn…" Začal jsem je představovat.
"Mluvit ještě umíme…"
"A nezajdem na to seznámení někam na pivo??" Nabízel hned Míra.
"Já s tebou zajdu, odmítnout takovýhle pozvání by byla nezdvořilost a já nezdvořilej nejsem… Řekl Kuba a než sme stačili něco říct, už byli pryč.
"Tohle zvládnem i bez nich." Povzdechl sem si.
"Hele tady si nastavíme zkreslení a-"
"A dej s tim už pokoj Kuřka…"
Ruschky: "Hele, vysvětli mi, jak je možný, že sem tě ještě nikdy neviděl…"
"Já už sem se hodněkrát těšil, že vás poznám osobně a pak se mi něco stalo, třeba jednou sem se zamknul na záchodě a ven sem se dostal až po koncertě…Mám holt kliku." Začal jsem se smát…ani mi to nepřišlo moc vtipný, spíš to zavinil alkohol v mé krvi.
"Nepudeme jinam?? Je tu moc lidí." Ukazoval na 2 osoby, který tu byly…
"Dobře, jenom kam??"
"Já nevim, budem improvizovat, však ono se něco najde." Zaplatili jsme tedy a vyrazili ven.
"Héj, deme semká." Začal se radovat Míra a ukazoval na kostel a já jsem téhle výzvě samozřejmě nemohl odolat…Vlezli jsme dovnitř a šli úplně dopředu, kde sme si sedli na lavici. Po chvíli mlčení a oční válce, mi začal rozepínat pásek u kalhot…Nevím proč - snad ze zvědavosti, nebo díky alkoholu - ale nezůstal jsem pozadu a sundal jsem mu jeho triko. Za chvíli jsme byli oba úplně nazí a Míra mě přitlačoval vahou svého těla na dřevěnou lavici, prohnul jsem proti ní záda a narazil do Mírových boků, hlavu jsem dal omámeně do záklonu. Oba nazí jsme o sebe otírali naše těla, žilami mi proudilo neuvěřitelné vzrušení. Zhluboka jsem vydechl, když jsem ucítil jeho rty na mé hrudi. Přitiskl rozkrok na moje hýždě a mé sténání utlumil jeho jazyk hluboko v mých ústech, najednou s ním začal sjíždět po mé hrudi až dolu a jemně mi s ním začal přejíždět po mé chloubě. Oči jsem měl pevně zavřené a slabě jsem proti jeho puse pohyboval svými boky. Míra postupně zrychloval tempo a já jsem mu zajel rukama do jeho na zeleno obarvených vlasů, určitě ho to muselo tahat…Náš adrenalin a tep spolu se vzrušením vystoupali až na maximum. Víčka jsem měl pořád pavně sevřená a silně jsem se kousal do spodního rtu, doufajíc, že své sténání utlumím. V tom sem úplně přestal dýchat a prohl jsem se v zádech v puse jsem cítil svoji krev a s výkřikem Mírova jména jsem se mu udělal do pusy. Když jsem se vzpamatoval, Míra si ke mně vlezl nahoru pro polibek, do mé pusy se dostaly zbytky co nespolikal a musím říct, že to nechutnalo moc dobře…Najednou mi začal vyzvánět mobil, podíval jsem se na displej a uviděl Matesovo jméno…
"Kde sakra ste!! Za půl hodiny dem na pódium, tak sem okamžitě naklusejte!!" Zařval na mě a bez mé odpovědi to zase típl.
"Musíme už jít proboha."
"Ale co já…Teď sem přece na řadě." Přiblížil jsem svůj obličej k tomu jeho…
"Slibuju, že ti to po koncertě oplatím, ale teď už vážně musíme." Když sem zjistil kolik je, usoudi, že už bychom vážně asi měli jít, už sme byli kousek od haly kde sme vystupovali, ale Míra najednou začal ukazovat na strom…
"Héle!! Na tom stromě je kotě, počkej já pro něj musim jít." Řekl Míra a hned se sápal nahoru pro to kotě. Už byl těsně u něj, ale v tom pod ním praskla jedna větev a on z toho stromu spadl a zlomil si obě ruce a narazil kostrč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama